Mezi surrealismem a art brut
Výstava bude zahájena v podělí 5. června v 18 hodin a potrvá do úterý 4. července 2017
Výstavu připravili:
Josef Janda a Bruno Solařík
(Skupina česko-slovenských surrealistů)
„Já je někdo jiný.“
Jean Arthur Rimbaud
Zdánlivě paradoxně spojuje výstava do jednoho celku výtvory autorů výtvarně neškolených a školených, nevzdělaných a vzdělaných, nereflektujících a reflektujících svou tvorbu a postoje. Jejich společným rysem je totiž důraz na ničím neopravovanou a nekultivovanou intuici, při níž jako by za tvůrce jednal někdo jiný – tedy na samovolnost tvůrčího procesu, který se pro autora stává posedlostí, životně nezbytnou obsesí.
Výstavy se účastní jednak členové Skupiny česko-slovenských surrealistů a jejich zahraniční přátelé – a jednak známější, méně známí i dosud zcela neznámí představitelé art brut, mediumního umění, spiritismu apod. Zatímco díla členů skupiny jsou vesměs nedávného data, výtvory art brut zahrnují období celého uplynulého století až do současnosti.
Josef Janda, Bruno Solařík
Art brut se do češtiny zpravidla překládá jako umění v původním či surovém stavu. Z psychologikáho hlediska jde nepochybně o určitou formu autoterapie. Člověk začne, někdy i ke svému velkému překvapení, spontánně tvořit, obsesivně puzen jakoby „neznámou silou“. To, co umělci „vede ruku“, nepřichází z nějakého onoho světa, ale z jeho vlastního nevědomí. Palivem tvůrčího procesu jsou jeho vlastní obsese, perverze, sny, touhy, ztracené vzpomínky atp. To, co tuto transformaci umožňuje, je psychický automatismus. Zde se ovšem současně dostáváme do oblasti surrealismu. Stačí k tomu tužka a papír, jak již dnes jistě všichni dobře vědí, a v klidu si počkat, co to samo udělá.
Autor těchto řádků dostal před několika lety poněkud poťouchlý nápad. Vzhledem ke své dlouholeté surrealistické praxi je si dobře vědom vzájemných konotací mezi surrealismem a art brut. Napadlo ho, že by nebylo od věci vystavit jednou tvorbu z obou těchto oblastí pohromadě. Je přesvědčen, že ačkoli jde o díla lidí dobově i intelektuálně často velmi vzdálených a rozdílných, jejich společný jmenovatel, jímž je obsesivní povaha psychického automatismu, zaručuje, že se vzájemně nepokoušou, ale budou se spíše doplňovat.
Josef Janda
Surrealista i autor „art brut“ se poznají podle toho, že při tvorbě většinou moc nepřemýšlejí. Přesněji řečeno – nedělají si žádné plány, „o čem“ to bude a jak to bude vypadat. Prvotní surrealisté se tomu „nezasahování“ do vnitřních podnětů, s nimiž přichází jakoby „někdo jiný“, učili od spiritistických médií. Spiritista Josef Kotzian měl za to, že jeho ruku vede duch jménem Solferino – a tímto jménem tedy Kotzian své mediumní kresby podepisoval. Vlasta Kodríková se zase podepisovala jménem Tulák: i ona vnímala vlastní tvorbu jako cosi tak samovolného, že to snad ani nemohla stvořit ona sama.
Tématem výstavy je džungle nespoutané imaginace bez hranic vytyčovaných vzdělaností, světonázorem a rozhledem: na čem záleží, je jen naléhavá potřeba tvůrčího vyjádření – a nakonec i výsledný výtvor, který jako by spadl s nebe.
Bruno Solařík
Opravdové umění je vždy tam, kde je nečekáme, kde na ně nikdo nemyslí ani nevyslovuje jeho jméno. Umění nesnáší, je-li rozpoznáno a oslovováno svým jménem. Ihned utíká. Umění je bytost vášnivě milující inkognito. Jakmile je odhaleno a někdo na ně ukáže prstem, utíká a nechává na svém místě figuranta ověnčeného vavřínem a s velkou cedulí na zádech, na níž je napsáno UMĚNÍ; všichni po něm okamžitě stříkají šampaňským a uvaděči přednášek ho vláčí na vodítku od města k městu. To je falešný pan Umění, ale protože má vavřín a ceduli, je to ten, kterého zná veřejnost. Skutečnému panu Umění nehrozí, že by se zaštítil cedulí! A tak ho nikdo nepozná. Všude se prochází, každému z nás již přešel přes cestu, na každém rohu do něj vrážíme dvacetkrát za den, ale nikoho nenapadne, že by to mohl být onen pan Umění, o němž se pěje tolik chvály. Vůbec na to totiž nevypadá. Rozumějte, ten nepravý vypadá více jako pravý a ten pravý na pravého vůbec nevypadá! Proto se lidé mýlí!
Jean Dubuffet
